Člověk většinou píše o něčem, co se ho právě týká. Dnes ráno mě v rozjímání zaujalo téma svobody jednotlivce.
„Svobodou“ většinou rozumíme svobodu vnější – naše svobodné jednání, které se bezprostředně odráží ve vnějším světě. Je důležité, že se můžeme pohybovat z místa na místo, cestovat, kam až nám peněženka dovolí, vyjádřit svůj názor (a nést následky pokud jím očerňujeme druhého), nakupovat zboží, které nám vyhovuje, nebo se třeba stravovat podle své chuti. Je to dohromady spousta důležitých věcí, které většinou ani nevnímáme jako výdobytek, protože se staly samozřejmostí. Rozmanitost vnější svobody mi ale připadá úměrná až závislá na jiném druhu svobody, na svobodě vnitřní.
Vnitřní svoboda jednotlivce je určena například povahou jeho osobnosti, životním vývojem a zkušenostmi, prostředím, ve kterém žije, a touhou po vědění. Jde vlastně o to, jak široký svět a vesmír si dovolíme vpustit do své hlavy, mysli. V dětství je vnitřní svoboda jednotlivce obrovská, vytváří si fantastické barevné světy a vesmíry plné dobrodružství a tajemna. O pravidla se starají rodiče. Jak člověk dospívá, začne si kolem sebe budovat jakousi klec vytvořenou z velkého množství pojmů a pravidel, které mu společnost a vzdělávací instituce nastínily a které ho většinou donutily přijmout. Taková klícka pak během života člověku dodává sebevědomí, že chápe svět kolem sebe uceleně a správně a že se má čeho chytit, když se objeví nepředvídaný názor nebo situace. Je to síto, které určuje a chrání jeho názor na svět.
S přibývajícím věkem - někdo dřív a někdo později – se začínám sám sebe ptát, jestli ta klícka, která mi zajišťuje názorovou bezpečnost, mě má ještě před čím chránit a jestli to není tak, že vytyčuje hranice mé vnitřní svobody. Protože čím semknutější obruče té kleci jsou, tím méně prostoru zbývá pro fantastické nápady a tvořivost. Úplně odstranit ji nelze, tím by se vytvořilo pravidlo, které dá základ pro klícku novou, dogma. Pro mě je schůdnou cestou postupné uvolňování těch obručí, které už nedávají smysl a držím si je jenom ze zvyku, pohodlnosti, někdy až lenosti. Za mě pomalinku, protože překotné činy mi zkušenost zrcadlí jako víc bolestivé než účinné. Nic vynuceného, méně je více, důležité přichází samo.
Malým krůčkem pro mě bylo třeba napsání této úvahy, kterou jsi dočetl(a) až sem, za což ti patří dík. Jak pevná je tvoje klícka?